Vzpomínka na Helenu Lisickou

30. listopadu uplyne 10 let od skonu olomoucké spisovatelky, zakladatelky festivalu Lidový rok.

Helena Lisická se narodila 26. 11. 1930 v Olomouci. Je autorkou více než dvou desítek knižních titulů. Kromě pohádek, pověstí či národopisných prací psala i divadelní hry pro děti, reportáže, fejetony, rozhlasové a televizní pořady. V dílech vycházela z důvěrného poznávání pozoruhodných míst v kraji, z úzce navázaných kontaktů s regionálními autory, přitahovaly ji i folklorní tradice a činnost souborů.

V roce 1983 ji tento zájem přivedl i do Velké Bystřice. Poznala zde mladý, nadšený kolektiv s nerozvinutým tvůrčím poten-ciálem a ten zase někoho, kdo by mu mohl hodně dát. V příštích letech umělecky vede soubor Haná, píše scénáře a především otevírá dveře k profesionálům a odborníkům z olomouckého divadla, univerzity či muzea. Ke spolupráci získává např. PhDr. Jaromíra Borovičku, doc. Pavla Klapila či Jiřího Čadu. Vznikají programy, které dodnes patří ke kmenovému repertoáru. Jeden z největších darů ale předává odkrytím regionu Záhoří. Temperamentní tance i písně tohoto pozapomenutého kraje si členy souboru zcela získávají a i díky nim Haná brzy slaví úspěchy na soutěžích, přehlídkách. Jako umělecká vedoucí paní Lisická vždy pevně stála za svým, její scénáře byly do detailu propracované, postavené na dokonalém slovu. To platí i o následujícím období, kdy umělecky vede dětský soubor Slaměnky.

Snad nejvíce je však pro Velkou Bystřici jméno Heleny Lisické spojeno s Lidovým rokem. Od jeho vzniku v roce 1989 byla hlavní hybatelkou a dramaturgyní. I pro něj získala řadu osobností nápomocných odbornou radou a pomocí. Za všechny alespoň jedno jméno: Zdeňka Jelínková – vynikající etnografka, která až do své smrti nevynechala jediný ročník
a s Helenou Lisickou úzce a plodně spolupracovala.

V posledních letech paní Lisická i přes zdravotní obtíže přijížděla alespoň zasednout v lektorském sboru festivalu. Velká Bystřice byla pro ni místem, které si vybrala. Pro Lidový rok – oslavu radosti a mládí žijícího ve starých lidových tradicích, ale zároveň i jako místo, kde je vedle svého manžela, vynikajícího olomouckého archiváře Antonína Roubice, uložena k poslednímu odpočinku.